Home » Články » Lodní deníky » Plavba 16.-23.6.07

Lodní deník Bavaria Cruiser 37 16.6. 2007-23.6. 2007

A je to tady, skupinka 6ti bláznů, kterou jakožto takovou a naprosto celou, dala dohromady (řečeno spunktovala) slečna Monika, dvanáctiletá holčička v těle dospělé a bujné ženy... První sraz dopadl úspěšně a byl okořeněn jemnou a netradiční potyčkou s rozkošným bezdomovcem jež měl i čtyřnohého hajzlíka (pes). A bylo to. Už se jen dočkat odjezdu…
 
POSÁDKA:
Tomas - zkušený a spolehlvý kapitán, který opouští loď jako poslední. Řízení jachty – výborné, řízení gumáka – drahé
Richie - borec, který se dokáže dobře potápět, jak se ukázalo. A také si kvalitně obtisknout houpací síť na záda J.
Alanka - holka s nejhlasitějším smíchem na palubě, která se snad po této plavbě naučí ohřát vodu.
Libor - šťastně rozvedený a zkušený slovan který nosí na své hrudi hrdý kožich
Moňa - sic bylo jí již osmnáct, ale je to už dávno, prostě žena se střídmým názorem na vše na co ostatní názor nemají
Misha W - mladík o kterém toho lze napsat mnoho, třeba že má sklony k hypochondrii ale jen s kloubním reparátem (zajímavé v 23 letech) a hrdě pomáhá s lodním deníkem
Ondra – fotograf amatér, cyklista, lyžař, nohejbalista a ze 75% albín. Doufám, že se konečně pořádně opálí. Hrdě píše lodní deník.
 
   Dva dny před odjezdem byly ještě doplněny zásoby a pasažéři domluvení poslední zbytečností. Po příjezdu do Brna, kam jsme byly odvezeni myšákovým otcem, první sek (o půl dvanácté v noci přestaly na autě značky Ford Escort svítit přední světla, takže jsme se sešli a sjeli na parkovišti před Grandem), prostě: Fordem do práce z práce šalinou…
 
„Kam to vlastně jedem?“
 
   Inu je to zvláštní, ale ne nemožné! Přestože proběhlo dostatek informačních brífinků, ozvala se při projíždění Rakouskem tato památná věta. Libor prostě perlí. Pak se nic mimořádného nedělo snad jen můj sen o exkrementech na dálnici a poté velká úleva když tomu tak nebylo. Dále jen příjezd do zadaru a první piva, první moták, první bolehlav…
 
Sobota 16.6.2007 Nalodění a vyplutí ze zadaru
 
   Po náročném nafutrování a předzásobení lodi je to tady. Vyplouváme okolo čtvrté hodiny ze Zadaru a čumíme, nevědíc co to je gena, fendr, batista… no úlet… Ale bylo to. Co? Super zážitky a pár vln od trajektů dávají zapomenout na shony každodenního života. Vítr ve vlasech. I jinde. Všude. „Tak co nebo co, tsssssssssssssss?“ Jdeme do vody hned po zakotvení v první zátoce u ostrova Pašman, skok do vody z přídě a hned trenky u kolen. Po prvním koupáku se rozhodlo navštívit místní zahrádku a znovu okusit pivo vzdejších sládků. No nedopadlo to nejhůř, převozník Richie (to ještě neví že převozník bude), se vrací na palubu pro zbytek posádky a motá se jak špína v kýblu s gumákem, který používáme pro transport k pevnině (buď tohle, nebo plavání). Řízení převzal asi desetiletý syn místního domorodce (už se na to asi nemohl dívat). Zpět je to ovšem lepší, a tak můžeme začít s kalením na ostrově! Po několika hodinách se všichni jednohlasně rozhodneme, že budeme pokračovat v oslavě na jachtě. První část posádky se na gumáku dostala na palubu bez jakýchkoli problémů. Ta druhá takové štěstí neměla...dva lidi skončili ve vodě, včetně kapitána samotného. V průběhu večera ve vodě skončili všichni (vykoupat se). Je však zvláštní, že tohle koupání si už nikdo nepamatuje, tedy kromě mě, jinak bych o tom teď nemohl psát. Na palubě jsme vesele pokračovali až do.. (už si nevzpomínám, čas je zde víceméně irelevantní).
   
Neděle 17.6.2007
 
   Po velice důkladném omytí paluby naše posádka zjišťuje, komu se co večer ztratilo. Některé věci se najdou, nebo se časem objeví, na některé zůstane jen drahá vzpomínka. Tohle je riziko oslav, se kterými člověk většinou počítá, ale nikdy se nedá počítat se vším. Jak nám neustále říká Monika: „Dávejte si věci na jedno, dvě, maximálně tři místa, protože zde pořád někdo něco hledá.“ O několik dní později hledá vršek svých plavek (mimochodem úspěšně). Naše plavba pokračuje k ostrovu Olib. Kotvíme v zátoce u kostelíku Sv. Nikola. Na břehu je vyplavené množství odpadků, díky kterým to zde vypadá zanedbaně. U kostelíku je výstražná cedule, která zakazuje rozdělávat ohniště z důvodu vzniku požáru. Jsou tam tři. Dnes jsme viděli delfíny. Dvakrát během jednoho dne. Byla to vcelku velká stáda, odhadem 15-20 kusů. Den byl velice klidný, téměř bezvětří, horko, teplota moře asi 30 stupňů.
   Při soumraku nám dává kapitán najevo svoji obavu z toho, že by mohla být loď větrem zaváta k pobřeží. Kotvíme v hloubce asi 4,5m. Loď se během večera skutečně posunula nebezpečně blízko, kde byla hloubka asi 2m.
 
Pondělí 18.6.2007
 
   Nebýt Ondry, Moniky a Tomase a jejich rychlé reakce na předpokládanou situaci, možná by jsme se odtud už nedostali. Rychle sbalit vedlejší kotvu, vysunout hlavní a fofrem odtud. Bylo to skutečně o fous, a jak říká Ondra: „O prsa vietnamské závodnice.“ V tu dobu jsem byl v limbu, takže píšu jenom to, co jsem slyšel. Odpluli jsme na moře. Všichni, kteří věděli co nás mohlo potkat, byli určitě rádi, že to dopadlo, jak to dopadlo. Ti, kteří ještě spali, včetně mě, neměli žádné starosti, my jsme spali, nám to bylo jedno. Alanka vstala ze své postýlky, umístěné na přídi. Přichází na záď  za ostatními členy posádky (kromě Libora, který ještě spí v kajutě na zádi). "Já jsem dneska tak škaredá!" Zoufá si Alanka.. No... To teda jseš, ty vole, dneska jis opravdu výjmečně škaredá." povídá Tomas. Celé dopoledne jsme rozebírali tohle téma.. Už jsme si všimli, že už není tak moc škaredá jako byla ráno. Trochu se to zlepšilo. Potom večer, jak už byla trochu tma, to bylo fajn. Pár panáků a tma to fakt spravily.
 
Úterý 19.6.2007 Nejkrásnější ostrov Rab
 
   Snídani jsme začali dietním pudinkem bez cukru, který měla na starost slečna Monika, je to dobrá a zkušená kuchařka, ale jak se říká „I mistr tesař se utne“. A piškoty mu dodaly konzumní charakter. Kotvení v zátoce Sv. Fumija bylo oproti včerejšku o poznání klidnější. Alanka překvapila posádku svým uměním veslovat, když se potřebovala urychleně dostat na břeh. Richie ji přitom držel pádlo, aby neupadlo.
   Odpluli jsme kolem desáté dopoledne s cílem natankovat v maríně na Rabu. Po připlutí následovala chvilka čekání, jelikož před námi tankoval motorák s 1500 litrovou nádrží… Po půl hodině jsme přišli na řadu, natankovali 17 litrů nafty, fofrem vyhodili zapáchající odpadky a mířili si to směrem na Supetarskou Dragu. Mezitím jsme zastavili u Banjolu, aby Monika s Alankou a převozníkem Liborem koupili kruh, zmrzlinu a další věci pro posádku, které si už nepamatuji. Ale ta zmrznila byla neskutečně dobrá (snad proto, že to byl zatím jediný, pořádně osvěžující pokrm za celou dobu plavby).
   Supetarska Draga: Místo, na kterém Monika, ačkoli se nepotápí, ulovila zatím nejvíc mušlí. Místo, kde kotvila loď germánských pirátů a dvě ze dvou slečen i kapitán neodolají pozvnání na pivo a vajíčkové panáky (jestli v tom celou tu dobu nešlo jen o ten slamák). Místo, kde mně a Ondrovi ukazoval Richie, jak se v praxi vyrovnává tlak v uších pod vodou (ještě jsme neměli odvahu to praktikovat), a místo, kde jsme ukotvili a přečkali noc do dne následujícího. Je zajímavé poslouchat zvuky na lodi, když ještě nespíte a zbytek posádky se ukládá ke spánku (asi půl hodiny)… „Buch“, „Vrz“, „Skříp“, „Crrrrrrrrr“ (čůrání do moře), „Hele, kolik tady máte dek?“, „Zhasni to světlo, vole!“, „Buch“, „Chrrrrrrr“…
 
Středa 20.6.2007 Ráno v zátoce Supetarska Draga
 
   Vstanu a co nevidím, nevidím nic. Ha. No co už, tak asi otevřu oči! Cigaretu si odpustím a odpustím i z močového měchu. Umytá paluba naznačuje že by to mohlo začít konečně klapat, ne? Tak posnídat vytáhnout kotvu a počkat na vysněný vítr. Nic. Proč? Nevíme. Tak motor a pomalu zpět směr Zadar. Bohužel již předchozí večer bylo usneseno že vaří Alanka, kafe jí už jde, tak proč ne? Dozvíme se proč ne! Už pohled na krmě, které tak dlouho připravovala, nahání hrůzu i reskátorovi! Odneslo to i pár hrnců. Michal je ovšem obratností myšáka zvládá, avšak nerad. Velmi! Jelikož si náš plavčík, povýšený na převozníka a později znovu degradován, bo co, zničil bréle, snažíc se je opravit, dozvídáme se, že šije jen gumu. Škoda. Mám doma haldy děravejch fuseklí…
   Plujeme a plujeme. Na plachty. Velice pomalu. Horko jako vždycky. Pijeme teplou Holbu. Jedeme pomalu do kopce. Pomalu. Velice pomalu. „Počkej až pojedeme z kopce, to bude fičák. Až dojedeme tááámhle na ten horizont, tak už to bude jenom z kopce. To bude rychlost. Uvidíš“ (autor vyřčené věty: Ondra)
  Cestou na ostrov Silba dáváme ještě lana a v tom tělo masírující vlnivém proudu přichází Richie málem o své již stejně děravé leč jediné plavky. Po této tělo osvěžující koupeli se na přídi uvelebili nám všem důvěrně známí bobři… a byly dost dobří. Připlouváme a kotvíme na Silbě, napojíme se na elektriku, délka kabelu je tak o prsa vietnamské závodnice v plavání. Délka hadice na doplnění tanků vody dosahuje pouze k přídi tak napouštím do huby a flušu to do tanku. Práce zdlouhavá a k hovnu. Po vylodění dáváme beer v místní hospodě, a ne jeden. Cestou po ostrově potkáváme chorvata, který se somruje do lodi a spící Richie mu platí neuváženě pivo, po čemž se chorvat stává neodbytnějším a drzejším… No byt to. Po návratu na loď a pár bouřlivých výkřicích nás okolemkotvící angláni proklínají. My nepolevíme. Ne. Děláme bordel. Nevím no. Nedivil bych se kdyby podražilo euro. „Ten meloun chutná jak okurkiii“ Povídá Tomas, oblečený v námořních modrobíle pruhovaných šatičkách od Moniky. Není se čemu divit když byl ten kousek melounu na zemi a potom v láku od okurek, Tome.
                                               
 
Čtvrtek 21.6.2007 Širé moře
 
   Ráno otvírám nejprve oči, pro změnu. Na palubu se mi nechce. Před anglánama dělám že tam vůbec nejsme, ale všímají si mě. Stud. Rychle ať už jsme pryč. Pokračujeme samozřejmě na motor. Jak jinak v tomhle počasí. Na oběd se dostáváme do zátoky Prolaz  Zamputel mezi ostrovy Ist a Molat. Tady trošku spinkáme a tak různě si každý dělá právě to, co ho baví a tak někdo šmejdí po ostrově a další se potápí. Už už to vypadalo, že utrhneme kotvu i s kusem skály, ale slečna Moňa vše řeší a kotva, ač řádně švihlá je venku. Vytahujeme plachty a mizíme směr Dugi Otok k vraku italské nákladní lodi, ta zde ztroskotala v roce 1984. Konečně nám to fouklo a jelikož to dalo dobře tak křižujeme směrem k již zmíněnému vraku. Užíváme si pohled na širé moře jež je nám nabídnut. Poté co se Alanka dozvídá že kdyby na místě vraku nebyla mělčina tak tam žádný vrak není, pokračujeme dál do zátoky Podgarbe, cetstou ještě potkáváme katamarán a vidíme jeden z těch parádních západů slunce a tak večeříme v nejhezčí jídelně na světě. Kotvíme spolu s dalšími jachtami a galérkou. Zde se ještě Richi a Alanka pokouší vyčistit ucpaný odtok záchodu. A vida, daří se. Jaké ovšem bylo naše zděšení když oný předmět hází na palubu „se podívéte ne!?“, říká. Později se dozvídáme, že se Richie domníval jak se nám asi tento předmět bude hodit a tak ho nalodil. Tentokrát ovšem nebudeme nejhlasitější. O zábavu se starají spíše vedlejší Švýcaři a nedávají si ani minutu pauzu. Hrůza. Mají strašný folklor. Tohle nezvládáme, tak přichází na řadu důvěrně známý bazén (pro jiné vinný střik) a dopíjíme poslední bariko. Cítíme se nostalgicky. Spát jdeme poměrně brzy s očekáváním dalšího a bohužel posledního dne.
 
 
Pátek 22.6. 2007 Poslední Mohykán
 
   Z Podhrabe vyplouváme zpět do Zadaru, kde musíme být do 18:00. Cestou na chvíli zastavujeme u ostrova Sestrnuj, kde se chladíme v moři. Někdo se tradičně potápí pro mušle a já zkouším ulovit pár ryb. Neúspěšně. Asi tupý háček. Chvilku plachtíme v mírném větru, ale velkou část cesty jedem na motor. Opět potkáváme delfíny, jsou všude okolo nás a mnohem blíž než předtím. Zachytili jsme je na svoje foťáky, ale není to jednoduché ani s Ondrovou zrcadlovkou s nasazeným ultrazoomem. A s kompaktem naprosto nemožné. Loď se totiž jen tak houpat nepřestane. Tankujeme na benzínce na pobřeží Ugljanu.
   Přijíždíme do Zadaru. Kapitán opatrně parkuje loď na vyhrazené místo. Každý, bez výjimky, se těší jen na jednu věc. Na sprchu. Na sladkou vodu. Já jsem si umyl vlasy DVAKRÁT, kapitán čtyřikrát. Konečně jsem se po týdnu podíval do zrcadla. Vypadal jsem, jako bych se týden neholil. Překvapivě.
   Po důkladné očistě se vydáváme do místní pizzerie, na osvěžení si dáváme chlazené, točené pivo a jednu pizzu dohromady (už jsme měli na večeři klobásy, které vařila Alanka. Z toho plyne, že se naučila za tento týden nejen vařit vodu, ale také do ní vložit klobásy a uvařit je. Z té holky opravdu něco bude). Odcházíme před půlnocí. Musíme se vyspat na dlouhou cestu zpět domů. Tedy kromě toho, kdo ještě v jednu ráno dopisuje poslední zbytky tohoto deníku.
 
    Dobrou noc…


Autor: Ondra a Michal
© 2008 Tomáš Peslar